Jdi na obsah Jdi na menu
 


Starověké Řecko

Antické Řecko nebo také Starověké Řecko je historickým obdobím v dějinách Řecka, které začíná kolem roku 800 př. n. l. a končí v době rozmachu křesťanství. Mnoho historiků pokládá období antického Řecka za epochu vzniku současné moderní západní civilizace. Řecká kultura dosáhla značného věhlasu již v době římské říše, jež umožnila její rozšíření do většiny Evropy. Civilizace antického Řecka měla ohromný vliv na jazyk, politiku, vzdělávací systém, filozofii, vědu a umění. K obnovení zájmu o kulturu antického Řecka došlo v západní Evropě v průběhu renesance a opět v době klasicismu v 18. a 19. století.

„Antické Řecko“ je termín užívaný k popisu řeckého světa v dobách starověku. Neomezuje se tedy pouze na území dnešního Řecka, ale vztahuje se také na ostatní oblasti starověké řecké kultury v oblasti Středozemního moře: egejské ostrovy, Kypr, egejské pobřeží Malé Asie (známé jako Iónie), Sicílie a jižní Itálie (Magna Graecia – „Velké Řecko“) a četné řecké kolonie na pobřeží Černého moře, Ilýrie, Thrákie, Egypta, Kyrenaiky, jižní Galie a severovýchodního pobřeží Iberského poloostrova.

Obsah

 Archaická doba (800 - 500 př. n. l.)

Následovala po skončení temného období někdy na přelomu 8. a 9. století př. n. l. a v mnoha směrech položila základ pozdějšího klasického Řecka. Za události značící počátek této epochy je pokládáno konání prvních olympijských her v roce 776 př. n. l. a také vznik homérských eposů Illias a Odyssea v 8. století př. n. l.

 Rozmach poleis

V této době se v Řecku zformovala tradiční forma organizace starověké řecké společnosti – polis (městský stát). Původně byla polis nebo-li obec pravděpodobně zemědělským sídlištěm. Později vedl rozvoj obchodu a řemesel ke vzniku různých forem poleis. Z právního hlediska tvořili členové obce pospolitost, která si své vnitřní záležitosti upravovala podle vlastních zákonů. Hlavním principem, na kterém byla budována, bylo soukromé vlastnictví pozemků a půdy jejími členy. Současně představovali členové polis původní obyvatele, což je odlišovalo od usedlých cizinců (metoikos) a otroků.

Polis nezahrnovala pouze samotné město, nýbrž i zázemí města (chora) a obyvatelé tohoto zázemí byli taktéž rovnoprávnými členy polis. Velké poleis s rozlehlým zázemím, jako Athény nebo Sparta, byly spíše výjimkami. Zpravidla každá polis měla hrad (akropolis) a agoru – náměstí, jenž sloužilo jako hospodářské a politické centrum obce. Na vrcholu společenské pyramidy stál nejprve král. Královská moc uvnitř obce nespočívala ani tak na šlechtickém původu těchto králů jako spíše na jejich bohatství a společenské autoritě. Rozvinutější poleis se vyznačovaly silnou sociální diferenciací, přičemž společnost byla tvořena následujícími skupinami svobodných obyvatel: velkostatkáři, rolníky, řemeslníky, obchodníky a nádeníky. Každá polis, pokud nebyla příliš malá, si pevně hlídala vlastní autonomii a nebyla ochotná se jí dobrovolně vzdát. Válka byla proto v antickém Řecku považována za normální stav.

 Velká kolonizace – rozšíření řecké kultury

Řecká a fénická kolonizace
Řecká a fénická kolonizace

Přelidnění a výsledný nedostatek potravin, stejně jako potřeba chránit obchodní zájmy ve vzdálených krajích byly hlavními příčinami řecké kolonizace v 8.6. století př. n. l. Již na konci 2. tisíciletí př. n. l. přesídlili první Řekové do Malé Asie - například do Mílétu, který byl údajně osídlen v roce 1053 př. n. l. (Řekové zde ale žili zřejmě již předtím) nebo Smyrna. V tomto případě se jedná o tzv. iónskou kolonizaci. Expanze v letech 750 až 550 př. n. l., která je nazývána velkou kolonizací, přinesla rozšíření řeckých poleis do vzdálených oblastí při pobřeží Černého moře (Pontus Euxinus) a Středozemního moře. Zde to byly především kolonie v jižní Itálii a na Sicílii – například Naxos v roce 735 př. n. l. a Syrakusy v roce 730 př. n. l. Tato oblast byla proto později nazývána Magna Graecia. Pojmu kolonizace však v tomto ohledu nelze přikládat moderní význam, neboť nově založené obce byly zcela nezávislé na svých mateřských městech a usidlování se dělo jenom v těch oblastech, kde nebylo možné očekávat vážný odpor domorodých kmenů. Kolonie obvykle přebíraly pouze náboženské kulty a ústavu mateřského města.

Vliv řecké kultury se prostřednictvím kolonizace rozšířil z oblasti Egejského moře do celého Středozemí. Po roce 700 př. n. l. zesílily orientální vlivy působící na řeckou kulturu, přičemž důležitou zprostředkující roli sehrála nejprve města na ostrově Euboia a později hlavně Korint. Řekové již v 11. století př. n. l. převzali od Féničanů abecedu a uzpůsobili jí podle potřeb svého jazyka. Nejstarší dochovaný řecký nápis pochází z poloviny 8. století př. n. l. V důsledku prudkého hospodářského a politického rozvoje zažila řecká kultura v archaické době své první období rozkvětu. Své znalosti a objevy sděloval tehdy světu filozof Anaximandros, matematik Pythagoras nebo astronom Thalés z Milétu.

Vědomí společného původu a vzájemnosti bylo mezi Helény až do doby řecko-perských válek poměrně slabé a projevovalo se hlavně ve vztahu k neřeckému obyvatelstvu (barbaři), především ale také společným řeckým náboženstvím (řecká mytologie). Antický řecký svět byl hluboce zbožný. Náboženství se zakládalo na mýtech a na hrdinských příbězích. Jakékoliv veřejné nebo soukromé jednání bylo doprovázeno vzýváním bohů. Nejdůležitějším všeřeckým posvátným místem bylo orákulum v Delfách. Ve spojení s různými řeckými náboženskými kulty vznikla celá řada panhelénských slavností, jako byly například isthmické, pýthijské, nemejské nebo olympijské hry. Nejvýznamnější byly právě posledně zmiňované olympijské hry, které se měly poprvé konat v roce 776 př. n. l.

 Proměna státního zřízení řeckých obcí

Svou roli při kolonizaci sehrály také boje uvnitř poleis. Aristokracie získala postupem času na vlivu, což se odrazilo v oslabování dosavadní královské vlády. Království bylo mezi léty 800 až 650 př. n. l. pozvolna nahrazeno vládou oligarchie, v níž moc spočívala v rukou malé skupinky aristokratů. V některých městských státech se na vládě podílelo i obyčejné obyvatelstvo, avšak demokracie jako například v Athénách se vyvinula teprve v klasickém období.

Kolem roku 650 př. n. l. byla vláda oligarchie v některých obcích vystřídána vládou tyranů, kteří nabyli moc zcela neoprávněně a jejichž vláda proto postrádala jakoukoliv legitimitu a byla zcela nezákonná. Tyranem se stával zpravidla mocný aristokrat, který si svoji moc zajistil vojenskou silou. Tyrani se často opírali o podporu neprivilegovaných vrstev, čímž byl zlomen dřívější vliv aristokracie. Mnoho tyranů bylo výjimečnými vůdčími osobnostmi jako například Periandros v Korintu nebo Gelón či Agathoklés v Syrakusách.

 Nejsilnější řecké obce: Vzestup Sparty a Athén

 Sparta – nejmocnější stát Řecka

Na Peloponésu byl nejprve dlouhou dobu vůdčím státem Argos. Avšak Spartě se podařilo dobytím Messénie po dvou rozhořčených válkách v průběhu 8. a 7. století př. n. l. stát se vedoucí mocností poloostrova a celého Řecka. Sparta (nebo také Lakedaimón) byla aristokratickým státem na jihu Peloponéského poloostrova v čele se dvěma králi. Základem spartského státu byla ústava vytvořená mýtickým Lýkurgem, podle níž se celá spartská společnost řídila přísnou vojenskou organizací, což ze Sparty učinilo největší vojenskou moc v Řecku.

Základem jejího vojska byli těžkoodění pěšáci – hoplíté. Společnost se členila do tří vrstev: Postavení plnoprávných občanů zaujímali spartiaté. Jejich počet byl ale velmi malý (v klasické době snad kolem 7000), přičemž vlivem neustálých válek trvale klesal. Svobodní občané bez politických práv se nazývali perioikové. Ti se věnovali především obchodu a řemeslům, kterými spartiaté opovrhovali. Nejnižší vrstvu tvořili heilóti, kteří byli potomky původního podrobeného obyvatelstva a měli postavení státních otroků bez jakýchkoliv práv. Vzhledem ke svému relativně nízkému počtu oproti ostatní podmaněné populaci podnikali spartiaté vůči heilótům tzv. krypteie – výpravy za účelem masakrování otroků. Tím Sparťané omezovali riziko povstání otroků.

Králové, třebaže stáli v čele společnosti, neměli, kromě válečných tažení, nijak zvlášť velikou moc. Úkolem dohlížet na krále byla pověřena pětičlenná rada eforů (dozorců), každoročně volená shromážděním všech plnoprávných občanů (apellá). Posledním důležitým orgánem byla gerúsiá – sbor 28 stařešinů (gerontů), jehož zasedání se zúčastňovali i oba králové. Byl volený apellou z řad členů aristokracie, kteří dosáhli nejméně 60 let. Lidový sněm pak rozhodnutí sboru starších schválil nebo zamítnul, nesměl jej však měnit.

Svoje postavení vedoucí mocnosti v Řecku potvrdila Sparta někdy kolem roku 550 př. n. l. vytvořením peloponéského spolku, jenž pod vedením Sparty sdružoval většinu řeckých obcí pevninského Řecka.

 Athény na cestě k demokracii

Athénská akropole k večeru
Athénská akropole k večeru

Oproti Spartě v Athénách získalo veškeré obyvatelstvo sousedních atických osad, které byly dobyty a připojeny již na konci temného období, plné občanství. Někdy kolem roku 683 př. n. l. bylo odstraněno dosavadní královské zřízení vládou rodové šlechty (eupatridai), která držela moc v Athénách až do 6. století př. n. l. Eupatridé zřídili oligarchickou vládu a ustanovili úřad archontů, každoročně volených nejvyšších úředníků města. V roce 621 př. n. l. nechal Drakón sepsat zvykové právo, čímž bylo zamezeno svévolnému soudnictví aristokratů. O jednu generaci později v roce 594 př. n. l. provedl Solón rozsáhlou reformu politického uspořádání Athén. Odstranil šlechtická privilegia a zapojil do řízení státu také nižší vrstvy společnosti. Rozhodující pro podíl na řízení státu nebyl nyní původ, nýbrž majetek. Občané byli podle velikosti svého jmění rozděleni do čtyř tříd: nejbohatší pentakosiomedimnoi, hippeis (jezdci), zeugítai (těžkooděnci), thétes (nádeníci), přičemž prvně jmenovaní byli nejbohatší vrstvou s nejvíce politickými právy, ale současně i s nejvíce povinnostmi. Jen oni mohli zastávat úřad archónta, zároveň museli ale hradit nákladné náboženské slavnosti.

Otroci byli v athénské společnosti všudypřítomnými pracovními silami. Odhaduje se, že tvořili až třetinu athénské populace. Jejich životní standard nemusel být nutně špatný. Jejich pán jim mohl přiznat právo vést vlastní živnost. Jinak byli ovšem otroci naprosto bezprávní. V případě jejich propuštění na svobodu obdrželi titul usedlých cizinců (metoiků) a postrádali tudíž politická práva.

Také v Athénách se dokázala prosadit tyranie, když se v polovině 6. století př. n. l. chopil moci Peisistratos. Peisistratos ponechal Solónovu ústavu formálně v platnosti, všechny úřady ve státě byly však vykonávány členy jeho rodiny nebo důvěrníky. Během jeho více než dvacetileté vlády zažily Athény značný hospodářský, kulturní a také zahraničněpolitický mocenský rozmach (rovněž v důsledku vítězství ve válce s Megarou o ostrov Salamína). Peisistratův syn, Hippiás, byl však v roce 510 př. n. l. vyhnán lidovým povstáním, které přivedlo k moci aristokrata Kleisthena.

Kleisthenovy reformy v letech 509 až 507 př. n. l. znamenaly zrod athénské demokracie. Všichni plnoprávní občané nad třicet let obdrželi nezávisle na svém majetku nebo stavu rovná politická práva. Ovšem ženy, otroci a usedlí cizinci zůstali z tohoto uspořádání vyloučeni. Lidové shromáždění (ekklesía), na kterém se směl každý občan svobodně vyjádřit, vydávalo zákony a řídilo státní záležitosti prostřednictvím usnesení schválených většinou svých členů. Reprezentativním a výkonným orgánem byla rada pěti set (búle), která se skládala z padesáti členů z každé z deseti Kleisthenem nově vytvořených fýl. Každá fýla mimoto volila jednoho stratéga (vojevůdce). Další úřady a soudci byli určováni losem. Kromě toho byl zaveden institut střepinového soudu (ostrakismos), který měl zabránit znovunastolení tyrannidy. Ten spočíval v tom, že lidové shromáždění hlasovalo a) zda se má soud konat a v kladném případě b) zda je některý z občanů nebezpečný pro stát. Pokud se soud konal, hlasování bylo tajné. Kdo dostal nejm. 6000 hlasů, musel odejít (bez újmy na cti a majetku) na deset let do ciziny.

 Klasická doba (500 - 336 př. n. l.)

 Řecko-perské války

V roce 500 př. n. l. povstaly řecké obce v Iónii v Malé Asii proti perské nadvládě, jíž byly vystaveny již od zániku lýdské říše (546 př. n. l.). Povstání získalo jistou podporu i v obcích pevninského Řecka především v Athénách a v Eretrii (město na ostrově Euboia), což poskytlo perskému velkokráli Dareiovi I. záminku k útoku na Řecko. Iónské povstání se tak stalo rozbuškou dlouholetého konfliktu mezi Helény a Peršany: řecko-perských válek, o nichž podává ve svém díle výklad řecký historik Hérodotos.

Řecko-perské války
Řecko-perské války

V roce 494 př. n. l. Dareios iónské Řeky konečně porazil. Mílétos, jenž stál v čele vzpoury, byl Peršany srovnán se zemí a ostatní města se Peršanům rychle poddala. Na to Dareios poslal do Řecka vyslance, kteří jeho jménem žádali podrobení Řeků perské nadvládě. Když to Sparta a Athény odmítly, nechal svým loďstvem v roce 490 př. n. l. zničit nejprve Eretrii a poté podnikl výpravu proti vzpurným Athéňanům. Na planině poblíž místa jménem Marathón v Attice však třikrát silnější perské vojsko podlehlo athénským hoplítům pod velením Miltiada.

Xerxés I., který nastoupil v roce 486 př. n. l. na perský trůn po svém otci Dareiovi, postavil největší armádu, jakou starověk spatřil. K zajištění pozemního přístupu do Řecka nechal v roce 481 př. n. l. vybudovat most z lodí přes Helléspont, po němž jeho armáda přešla z Asie do Evropy. Ve stejném roce byl pod dojmem této hrozby založen helénský spolek, ke kterému kromě Sparty náležely také četné jiné řecké obce včetně Athén. Některé obce především na severu však zůstávaly vně spolku a dokonce byly připravené se podrobit králi. Během této přestávky v bojích dokázal Themistoklés přesvědčit Athéňany o nutnosti výstavby válečného námořnictva, což se později ukázalo jako osudový moment celé války. V průsmyku Thermopyly, který spojuje Thesálii se středním Řeckem, se v roce 480 př. n. l. postavil Peršanům na odpor spartský král Leónidas I. Přes několikanásobnou převahu barbarů Helénové neustoupili a poté, co byli v důsledku zrady obklíčeni, padli všichni hrdinskou smrtí. Po tomto vítězství vtáhli Peršané do Athén, už předtím opuštěných svými obyvateli, a zcela toto město vypálili. Avšak v námořní bitvě u Salamíny ve stejném roce athénská flotila pod vedením Themistokla, složená z malých ale snadno ovladatelných triér, zvítězila nad početně silnější ale těžkopádnější perskou flotilou. Zničením perského loďstva Řekové způsobili obrovskému perskému vojsku potíže se zásobováním, což jeho značnou část přimělo k návratu do Persie. Zbytek perských vojenských sil byl Helény poražen v roce 479 př. n. l. v bitvě u Platají. Po těchto porážkách Peršané upustili od svých plánů na dobytí Řecka.

V roce 478 př. n. l. bylo zahájeno tažení k osvobození iónských Řeků. Sparta se však zdráhala poskytnout pomoc těmto pro ně příliš vzdáleným soukmenovcům, čehož Athény využily k založení délského námořního spolku v roce 477 př. n. l. Tím začalo soupeření Sparty a Athén v 5. století př. n. l., které mělo nakonec vyústit v peloponéskou válku. Athény se dokázaly s vydatným přispěním svých spojenců úspěšně prosadit proti Peršanům. Jejich cíl – osvobození Iónie – byl vítězně završen v roce 465 př. n. l. athénským vojevůdcem Kimónem. Athéňané od tohoto okamžiku napadali perské pozice v Egyptě a ve východním Středomoří, tím však přepjali zdroje spolku a v roce 449 př. n. l. došlo k uzavření mírové smlouvy s Persií nazývané Kalliův mír (jeho autenticita je ovšem moderními historiky zpochybňována).

 Dominance Athén

V desetiletích po skončení hlavní fáze řecko-perských válek (479 př. n. l.) zažívaly Athény vrchol svého politického a kulturního vývoje. Díky své vedoucí roli v boji proti Peršanům a také díky síle své flotily předstihly svého soka – Spartu, která byla dosud vedoucí vojenskou mocností v Řecku. Tato skutečnost byla potvrzena v roce 477 př. n. l., kdy se 200 řeckých obcí spojilo v délském námořním spolku vedeném Athénami. Členové tohoto spolku přislíbili odvádět do společné kasy pravidelné příspěvky určené na výstavbu a údržbu loďstva. V roce 462 př. n. l. provedl Efialtés rozsáhlou reformu athénské ústavy, v níž byla omezena pravomoc areopagu jakožto výkonného orgánu a nejvyššího soudu. Tyto funkce nadále vykonávala rada pěti set a lidové shromáždění. Ve stejném roce odmítla Sparta athénskou pomoc k potlačení masivního povstání heilótů, neboť se obávala rozšíření demokracie na Peloponésu, čímž by byl ještě více podlomen její vliv. Po zavraždění Efialta převzal vedení Athén v roce 461 př. n. l. Periklés.

Periklova busta
Periklova busta

Periklés byl velmi často volen do úřadu stratéga (v letech 443429 př. n. l. zastával tuto funkci nepřetržitě) a vynutil si ještě větší posílení demokratických prvků v athénské ústavě. Již v roce 461 př. n. l. Periklés uzákonil odměňování vykonávání veřejných úřadů, čímž umožnil neomezený přístup lidu (demos) k výkonu vlády, správy a soudnictví. V letech 460457 př. n. l. byly vystavěny tzv. „dlouhé zdi“, které spojovaly Athény s přístavem Pireus a vytvářely tak z Athén nedobytnou pevnost. Periklés prosadil také pokračování války s Peršany. Ovšem výprava na podporu Egypťanů, kteří v letech 460 až 454 př. n. l. povstali proti Peršanům, skončila nezdarem. Athénská flotila dokázala Peršany rozhodně porazit teprve v bitvě u Salamíny na Kypru v roce 450 př. n. l. Následně athénský vyjednavač Kalliás v roce 449 př. n. l. dohodl s Peršany mír. Peršané se v něm zavázali respektovat autonomii řeckých obcí na maloasijském pobřeží a nevysílat své lodě do Egejského moře.

Athény v této době uplatňovaly velmi agresivní zahraniční politiku. Athénský námořní spolek (symmachia), jehož původním účelem byla porážka Peršanů, se postupem doby vyvinul v athénskou říši, která představovala nástroj k prosazení ryze athénských zájmů. Členové spolku pozvolna ztratili své postavení athénských spojenců a byli Athénám v podstatě podřízeni. Když se v roce 469 př. n. l. ostrov Naxos pokusil opustit spolek, byl vojensky poražen. Podobně zacházely Athény v budoucnu i s ostatními obcemi, které odpadly od spolku. Rozšiřování demokracie začalo časem sloužit jako prostředek k dosažení athénských cílů, přičemž se Athéňané mnohdy dopouštěli značných krutostí (jako například v době peloponéské války).

V okolních státech, především ve Spartě, Thébách a Korintu, narůstaly obavy z athénského vzestupu. Když Megara vystoupila z peloponéského spolku, aby se připojila k Athénám, vypukl v letech 460 až 446 př. n. l. konflikt někdy také nazývaný jako „první peloponéská válka“. Na jeho konci byl sice uzavřen 30tiletý mír, přesto však ve vztazích mezi oběma městy nadále panovalo napětí. Athény Spartě ponechaly volnou ruku na Peloponésu a samy se koncentrovaly výhradně na rozšiřování svého vlivu v Makedonii, Thrákii a na Sicílii.

Řekové na Sicílii a v jižní Itálii se v 5. století př. n. l. museli bránit dvojímu ohrožení: jednak vůči Etruskům a jednak proti mocným Kartagincům. Na Sicílii docházelo k neustálým válkám s Kartágem, třebaže Punové byli v roce 480 př. n. l. drtivě poraženi v bitvě u Himéry. O několik let později (474 př. n. l.) dosáhli podobného úspěchu jihoitalští Řekové v námořní bitvě u Kýmé, která znamenala konec etruské expanze v Itálii. V obcích velkého Řecka se k moci dostávali mnohem více než v mateřském Řecku různí tyrani, což bylo asi vyvoláno častou potřebou silného vůdce, který by dokázal ochránit stát před nebezpečnými sousedy. Mnozí z nich byli pozoruhodnými jedinci. Například Gelón v Syrakusách byl ve své době pokládán za nejmocnějšího muže řeckého světa.

 Peloponéská válka

Trvalé rozpory mezi athénským námořním spolkem a peloponéským spolkem vyústily v roce 431 př. n. l. ve vypuknutí peloponéské války. Bezprostředních příčin války byla celá řada, avšak zásadní význam měly tři incidenty popisované Thúkydidem a Plútarchem: konflikt mezi Korintem a jeho kolonií Kerkýrou, do kterého zasáhly Athény, odpadnutí jiné korintské kolonie Poteidaie od námořního spolku a athénské rozhodnutí o uvalení obchodních sankcí proti Megaře, jež byla členem peloponéského spolku. Následně byly Athény obviněny členy peloponéského spolku z porušení třicetiletého míru, načež Sparta vyhlásila Athénám válku. Většina historiků považuje uvedené příčiny za pouhé záminky k rozpoutání války. Hlavním důvodem války byl ve skutečnosti strach Sparty a jejích spojenců z rostoucího vlivu Athén. Samotné válečné akce byly zahájeny náhlým přepadením Platají spartskými spojenci Thébany v roce 431 př. n. l.

Bitvy a tažení peloponéské války
Bitvy a tažení peloponéské války

Sparťané chtěli Athény zlomit pravidelnými každoročními vpády do Attiky. Účinek těchto nájezdů ale nebyl takový, jak Sparťané očekávali, neboť Periklés stáhl veškeré obyvatelstvo obce za dlouhé zdi, kde byli Athéňané bezpečně chráněni. Současně athénská flotila drancovala pobřeží Peloponésu. Periklés věřil, že tím Sparťany vyčerpá a donutí ke kapitulaci. Athénská strategie byla ale vážně narušena propuknutím epidemie v roce 430 př. n. l., jíž padl za oběť i athénský vůdce. Na jeho místo nastoupili dva rozdílní politikové: agresivní Kleón a po smíru se Spartou volající Níkiás. V roce 425 př. n. l. se po zajetí mnoha svých občanů v bitvě u Sfakterie zdála Sparta připravená přijmout mír, avšak Kleón svou neústupností tuto možnost ukončit konflikt zhatil. Sparta na to reagovala tažením do Thrákie pod velením krále Brásida v roce 424 př. n. l., čímž bylo ohroženo zásobování Athén obilím. Po smrti Brasida a Kleóna v bitvě u Amfipole bylo v roce 421 př. n. l. uzavřeno příměří (Níkiův mír). Spory mezi oběma spolky nicméně nadále přetrvávaly.

Sparta, jejíž prestiž byla oslabená, se musela utkat se svým úhlavním nepřítelem na Peloponéském poloostrově Argem, který se pokoušel zaujmout její postavení. Athéňané podněcovaní Alkibiadem využili spartského zaneprázdnění k výpravě na Sicílii v letech 415413 př. n. l. Toto tažení ale skončilo athénskou pohromou. Obsazení Syrakus se nezdařilo a athénské vojsko bylo následně zcela zničeno. Válečná štěstěna se tak začala pomalu přiklánět na stranu Sparty. Tomu napomohl i samotný Alkibiadés, který přeběhl ke Sparťanům a přesvědčil je, aby obsadili osadu Dekeleia v Attice. Z tohoto opěrného bodu Sparťané následně kontrolovali celou Attiku. Současně s pomocí perského zlata vystavěla Sparta vlastní mocnou flotilu a přenesla válku na pobřeží Iónie. Neustále se stupňující finanční požadavky Athén na jejich spojence navíc vedly k tomu, že stále více členů námořního spolku povstávalo proti Athéňanům. Nezdary ve válce přiměly aristokratickou stranu v Athénách k provedení oligarchického převratu v roce 411 př. n. l. Ten byl však již v následujícím roce potlačen, také s podporou do Athén se opět navrátivšího Alkibiada.

Athéňanům se v této fázi války začalo opět dařit a dosáhli několika vítězstvích (Sparta jim znovu nabídla mír), avšak poté, co se novým velitelem spartské flotily stal vojevůdce Lýsandros, nastal ve válce definitivní zvrat. V roce 406 př. n. l. Athény ještě zvítězily v bitvě u Arginuských ostrovů, již v dalším roce ale Lýsandros zničil s pomocí lsti athénskou flotilu v bitvě u Aigospotamoi. V roce 404 př. n. l. vyhladověné, obležené a spojenci opuštěné Athény konečně kapitulovaly.

Mírové podmínky ukončily athénskou převahu v Řecku. Athény nesměly udržovat flotilu a musely poskytovat vojenskou podporu Spartě. Demokracie byla nahrazena pro-spartskou oligarchickou vládou třiceti tyranů. Délský námořní spolek byl rozpuštěn a někdejší athénští spojenci byli podřízeni Spartě. Třebaže někteří členové peloponéského spolku žádali zničení Athén, Sparťané tento návrh zamítli, neboť chtěli v Řecku zachovat rovnováhu sil. Korint a Théby se však cítily podvedeny. Cíle, jichž toužily ve válce dosáhnout, zůstaly nenaplněny, což je přimělo od nynějška sledovat pouze vlastní zájmy, které byly často v rozporu se zájmy Sparty.

 Boj o hegemonii: Soupeření Sparty a Théb

Sparta se po vítězství nad Athénami v roce 404 př. n. l. stala hegemonem Řecka. Její situace byla nicméně složitá. Lidské zdroje byly vyčerpány dlouhou válkou a svornost peloponéského spolku začala ihned po porážce Athén upadat. Kromě toho došlo mezi Spartou a Persií v letech 400394 př. n. l. k válce o Malou Asii. Ve smlouvě z roku 412 př. n. l., která učinila ze Sparty a Persie spojence, se totiž Sparťané zavázali vydat Persii maloasijské řecké obce. To však Sparťané po svém vítězství v peloponéské válce odmítli učinit. Současně se spojily nespokojené Théby a Korint s tradičními spartskými nepřáteli: Argem a Athénami, a společně bojovaly proti Sparťanům v korintské válce v letech 395387 př. n. l. Ta skončila tzv. královským mírem, který byl ve skutečnosti perským diktátem. V něm bylo potvrzeno vedoucí postavení Sparty, která ale zároveň ztratila hodně ze svého dřívějšího kreditu osvoboditele Helénů, neboť v tomto míru byla sice všem obcím zaručena autonomie, avšak maloasijské poleis a Kypr byly vydány do rukou perského krále. Théby navíc musely rozpustit boiótský spolek. Naproti tomu Athény obdržely zpět některé ostrovy v Egejském moři.

Na principu autonomie a rovnoprávnosti stavěla myšlenka koiné eiréné (všeobecného míru), která se vedle panhelénismu stala nejzásadnější politickou ideou této doby. Tato myšlenka věčného míru v Řecku však vždy selhala na nemožnosti zajistit jeho garantování bez existence silné hegemoniální moci, kterou ale vylučovala. Královský mír je mnohými historiky pokládán za první pokus o realizaci koiné eiréné.

Za strážce královského míru byla určena Sparta, která si tak chtěla zabezpečit vlastní dosažené pozice. Tlak ostatních obcí jí však stále více nutil k defenzívě. Athény se pomalu zotavily z porážky v peloponéské válce a v roce 377 př. n. l. obnovily námořní spolek, ovšem ve značně zmenšené podobě a rovněž na demokratičtějším základu. Současně Thébané s pomocí Athéňanů vyhnali Spartou dosazenou aristokratickou vládu a obnovili boiótský spolek. Když selhaly spartské pokusy prosadit všeobecný mír na thébském a athénském odporu, vypověděla Sparta Thébám válku. V roce 371 př. n. l. došlo k bitvě u Leukter, ve které bylo do té doby nepřemožitelné spartské vojsko drtivě poraženo Thébany vedenými geniálním Epameinóndem. Touto první porážkou Sparťanů v bitvě na otevřeném poli definitivně skončila spartská hegemonie. Sparta ztratila Messénii a upadla na úroveň druhořadého státu.

Řecko v době thébské hegemonie, 371–362 př. n. l.
Řecko v době thébské hegemonie, 371–362 př. n. l.

Théby po tomto vítězství získaly hegemonní postavení v Řecku. To však již po několika letech mělo vzít za své, neboť odvěcí nepřátelé Sparta a Athény se cítili thébskou hegemonií ohroženi a spojili se proto proti Thébám. Třebaže samotná bitva u Mantineie v roce 362 př. n. l. skončila nerozhodně, thébský vojevůdce Epameinóndás v bitvě padl a Théby tak ztratily svého jedinečného vůdce. Jeho nástupce zavlekl Thébany do desetiletého bezvýsledného konfliktu s Fókidou. V roce 346 př. n. l. Thébané požádali Filipa II. Makedonského o pomoc proti Fókům, čímž Makedoncům umožnili zasahovat do řeckých záležitostí.

Po bitvě u Mantineie už nebylo žádné polis, která by byla schopná zaujmout pozici řeckého hegemona. Athény sice byly hlavními vítězi této bitvy, avšak jejich snaha obnovit svou někdejší dominanci v námořním spolku narazila na odpor jeho členů a skončila trpkou porážkou Athén ve spojenecké válce v letech (357-355 př. n. l.).

Na Sicílii zatím dosáhly Syrakusy značného kulturního a hospodářského rozmachu a hegemoniálního postavení za vlády Dionýsia I. Ve 4. století př. n. l. se ale tato obec propadla do krvavé občanské války. Podobně i ostatní města sicilských Řeků zažívala v této době rozkvět, třebaže už od počátku 5. století př. n. l. zdejší Řekové neustále válčili s Kartaginci. Rozmach zažívaly v této době i další oblasti stojící spíše na okraji řeckého světa především Thesálie za vlády Iásóna z Fer. Také Korint a Megara se zotavily z válek na přelomu 4. a 5. století př. n. l. a bohatly z obchodu.

 Nástup Makedonie – konec nezávislosti řeckých poleis

Permanentních řeckých mocenských bojů a s tím spojeného vnitřního oslabení poleis využil ke svému vzestupu severní soused Řecka, Makedonie. Makedonci nebyli původně považováni za Helény. Teprve v 6. století př. n. l. byli za takové uznáni a bylo jim dovoleno zúčastnit se olympijských her. Nadále však stáli stranou politického a kulturního vývoje Řecka. To se ale kolem poloviny 4. století př. n. l. rozhodl změnit král Filip II. Makedonský, ambiciózní muž vzdělaný v Thébách. Vytvořil stálé a profesionální vojsko, s nímž nejprve odrazil útoky kmenů ze severu a následně zkrotil rozhádanou makedonskou šlechtu. Obsazením řeckých obcí Amfipolis, Methóné a Poteidaia získal kontrolu nad zlatými a stříbrnými doly v Makedonii a Thrákii. Tím získal zdroje k uskutečnění svých ambiciózních plánů.

Filip II. - Král Makedonie
Filip II. - Král Makedonie

V 50. letech bojoval proti Fókům a v roce 352 př. n. l. ovládl Thesálií. Postupně si podmanil také Thrákii a do roku 346 př. n. l. ovládal vše na sever od průsmyku Thermopyly. Své velké bohatství využil k podplácení řeckých politiků a dosáhl tak vytvoření pro-makedonské strany v každé řecké polis. Jeho zásah do války mezi Thébami a Fókidou mu zajistil respekt a zároveň se tak chopil příležitosti zasahovat do řeckých záležitostí. Athénský řečník a politik Démosthenés, jenž rozpoznal nebezpečí, které Filip představoval pro svobodu Helénů, burcoval Athéňany sérií svých slavných řečí nazývaných filipiky do boje k zastavení makedonského postupu.

V roce 339 př. n. l. se Théby a Athény rozhodly čelit vzrůstajícímu Filipovu vlivu a uzavřely spojenectví. Filip ale udeřil první. Postoupil do Řecka a porazil spojence v bitvě u Chairóneie v roce 338 př. n. l. Tato bitva je tradičně pokládána za okamžik počátku úpadku instituce městských států, třebaže většina poleis si uchovala nezávislost až do dob římské říše.

Filip se pokusil naklonit si Athéňany pochlebováním a dary, ale tato snaha se setkala jen s omezeným úspěchem. Následně přinutil poražená řecká města vstoupit do korintského spolku, jehož vůdcem se jmenoval a vyhlásil svůj úmysl napadnout Persii za účelem osvobození maloasijských Řeků a kvůli pomstě za perskou invazi a zničení řeckých chrámů během řecko-perských válek. Ale dříve než tak stihl učinit, byl v roce 336 př. n. l. úkladně zavražděn.

 Kultura a společnost klasického věku

V době Periklovy vlády se Athény vyvinuly v kulturní metropoli celého Řecka. Peníze z pokladny námořního spolku umožnily vybudování četných stavebních projektů jako například Parthenón, Propylaje a další skvostné stavby na Akropoli. Athény se rovněž staly centrem antické filozofie (Sókratés, později zejména Platón a Aristoteles). Klasická doba byla obdobím rozkvětu Řecka a řecké kultury. Slavná se stala jména dramatiků, jako byli Sofoklés, Aischylos nebo Euripidés. Známými sochaři této doby byli Feidiás a Polykleitos. Z dalších pak také lékař Hippokrates nebo dějepisci Hérodotos a Thúkydidés, jejichž historická díla byla pozoruhodná také z literárního hlediska. Démosthenés byl až do dob Cicerona považován za nepřekonatelného řečníka. Působivý příklad kulturního rozvoje klasického Řecka představovala tragédie, jejíž počátky však sahají až do archaické doby. Základním pilířem antické kultury bylo klasické vzdělání, paideia, jehož se dostávalo všem svobodným Helénům a tím se také Helénové odlišovali od barbarů. Klasická doba tak položila základy západní civilizace, na nichž stavěly prakticky všechny následující generace.

V politice se v této době objevily nové myšlenkové proudy a ideologie, jako například sofistika nebo demokracie. Důležitým předpokladem pro vývoj demokracie v Athénách byla právě existence řeckého městského státu – polis. Za Perikla a později ještě za Kleóna dosáhla svého vrcholu také radikální demokracie zapojením nejchudších vrstev do řízení státních záležitostí (počátek tohoto procesu spadá již do 60. a 50. let 5. století př. n. l.). Athénská demokracie s plnoprávnou účastí všech občanů se tak stala vzorem pro budoucnost, nicméně přesto se neubránila pokušení provádět agresivní mocenskou politiku. Právě naopak. Navíc v mnoha směrech jde jen obtížně srovnávat ji s moderní demokracií, neboť jí například zcela chyběla pro dnešní demokracii tak typická dělba moci.

 Helénistická doba (336 - 146 př. n. l.)

[editovat] Alexandrovy výboje

Jezdecká socha Alexandra Velikého v Soluni.
Jezdecká socha Alexandra Velikého v Soluni.

Po Filipově smrti v roce 336 př. n. l. nastoupil na makedonský trůn jeho dvacetiletý syn Alexandr, který se okamžitě vydal uskutečnit otcovy plány. Odcestoval do Korintu, kde se nechal shromážděním řeckých poleis uznat za vůdce Řeků, poté vyrazil na sever, kde začal shromažďovat své vojsko pro tažení do Persie. Jádrem tohoto vojska byli tvrdí makedonští horalové doplnění o dobrovolníky z různých koutů Řecka. V průběhu kampaně proti Ilyrům, se ale Alexandr doslechl o povstání řeckých měst, načež se ihned přemístil na jih a dobyl vzbouřené Théby. Město dal zničit a jeho obyvatelé, buď pobyl, nebo prodal do otroctví. Nechal stát pouze jedinou budovu, dům básníka Pindara. Tento akt v sobě nesl poselství dvojího druhu. Jednak tím dal najevo, že nebude tolerovat jakýkoliv pokus o odpor ze strany Řeků a snadno se s ním vypořádá, zároveň chtěl prokazovat úctu a respekt k jejich kultuře, pokud ovšem setrvají v poslušnosti.

V roce 334 př. n. l. Alexandr napadl perskou říši a zvítězil nad Peršany v bitvě u říčky Gráníkos. Toto vítězství mu uvolnilo cestu k iónskému pobřeží a mohl tak osvobodit všechny zdejší řecké obce. Po uspořádání poměrů v Anatolii postoupil na jih a přes Kilíkii pronikl do Sýrie, kde v roce 333 př. n. l. porazil perského velkokrále Dareia III. v bitvě u Issu. Potom ovládl všechna fénická města a vstoupil do Egypta, kde narazil jen na slabý odpor, neboť Egypťané ho vítali jako osvoboditele z perského útlaku. V Amonově věštírně v oaze Siwá byl následně prohlášen za boha. Dareios byl nyní ochoten uzavřít s Alexandrem mír a Alexandr by se tak mohl s velkou slávou vrátit do Makedonie. Ale Alexandr byl odhodlaný dobýt celou Persii a ustanovit se tak vládcem světa. Ze Sýrie vytáhl na severovýchod do Mezopotámie a v bitvě u Gaugamél (331 př. n. l.) Dareia opět porazil. Dareios uprchl na východ, později byl však zavražděn vlastními lidmi. Alexandr se stal pánem celé perské říše a bez odporu obsadil Persepolis.

Řekové mezitím obnovili svoje snahy zbavit se makedonské nadvlády. V bitvě u Megalopole v roce 331 př. n. l. Alexandrův regent Antipatros porazil Sparťany, kteří se již předtím odmítli připojit ke korintskému spolku a uznat tak makedonskou nadřazenost. Alexandr zatím pokračoval dále na východ do Baktrie a Sogdiany. V roce 326 př. n. l. překročil řeku Indus a dosáhl Paňdžábu. Jeho touze postupovat po řece Ganze až do Bengálska se zde ale postavila jeho vlastní armáda. Vyčerpaná náročným tažením odmítla jít dále a vynutila si návrat do Persie. Alexandr se usadil v Babyloně, kde plánoval podniknout další tažení tentokrát na západ avšak v roce 323 př. n. l. zemřel.

Alexandrova říše se již záhy po jeho smrti rozpadla, nicméně jeho tažení trvale změnilo řecký svět. Tisíce Řeků se už za jeho života vydaly na východ osídlit nová města, která Alexandr založil v průběhu tažení. Nejvýznamnější z nich byla Alexandrie v Egyptě. V Malé Asii, Sýrii, Egyptě a v Baktrii vznikla řecká království. Vědomosti a kultura východu a západu se začaly vzájemně ovlivňovat, čímž se působení řecké kultury rozšířilo až na hranice Indie. Řecké obce hrály však v novém uspořádání světa podřadnou roli jak vůči helénistickým říší, tak ve vztahu k nově se formujícím řeckým spolkovým státům.

 Helénistický svět

Mapa Alexandrovy říše.
Mapa Alexandrovy říše.

Po Alexandrově smrti si jeho říši rozdělili mezi sebou makedonští generálové – diadochové („nástupci“). Z následných válek známých jako války diadochů vzešly tři velké říše: V Přední Asii vznikla seleukovská říše, Egypt ovládla dynastie Ptolemaiovců, Makedonie se po mnoha zmatcích zmocnili v roce 276 př. n. l. Antigonovci, kteří obnovili makedonskou hegemonii v Řecku.

Alexandrovo tažení mělo pro řecké městské státy celou řadu závažných důsledků. Horizont řeckého světa se dobytím Persie neuvěřitelně rozšířil. Nekonečné konflikty mezi obcemi z 5. a 4. století př. n. l. se v dimenzích tohoto světa jevily jako malicherné a nepodstatné. Na východě bylo založeno mnoho nových řeckých měst, čímž se systém poleis rozšířil do velké části Asie. Mnoho Řeků odešlo do Alexandrie, Antiochie a mnoha jiných měst, ležících až v tak vzdálených místech jako Baktrie či na území dnešního Pákistánu. Zde založili řecko-bakterské a později také řecko-indické království, které přežilo až do konce 1. století př. n. l.

V samotném Řecku ztrácely poleis stále více a více na významu. Na jejich místo nastoupily spolkové státy, které disponovaly společným občanstvím, státními orgány a společnou vojenskou organizací. Jedním z nich byl aitólský spolek založený ve středním Řecku v druhé polovině 4. století př. n. l. Druhou podobnou organizaci představoval achajský spolek vzniklý spojením měst na severu Peloponésu po roce 280 př. n. l. Achajský spolek, podobně jako aitólský, byl původně namířen proti makedonské hegemonii, Achajové se ale sami brzy pokusili ovládnout Řecko. Později dokonce vstupovali do proměnlivých spojenectví s makedonskými králi, kteří brzy zjistili, že nejsou dost silní na to, aby si tyto spolky dokázali zcela podmanit.

Řeckému umění, filozofii a literatuře se v helénistických státech podařilo dosáhnout nového rozmachu. Vládnoucí vrstvy seleukovské a ptolemaiovské říše napomohly rozšíření řecké civilizace a životního stylu do vzdálených zemí starověkého světa. Centrem helénstva významnějším než Athény se v této době stalo hlavní město Ptolemaiovců – Alexandrie – se svou slavnou antickou knihovnou. V další významné středisko helénistické kultury se pozvedlo iónské město Pergamon na maloasijském pobřeží. Tato epocha zplodila tak výjimečné jedince jakými byli matematikové Euklidés a Archimédés, filozofové Epikúros a Zénón z Kitia stejně jako básníci Apollonios z Rhodu či Theokritos.

Antigonovci: převaha Makedonie

Alexandrova smrt se řeckým politikům jevila jako výtečná příležitost k znovuzískání svobody, což vedlo k rozpoutání lamijské války v letech 323322 př. n. l. Počáteční úspěchy však byly brzy zmařeny příchodem makedonského vojska z východu. Démosthenés po této porážce spáchal sebevraždu.

Vláda nad Makedonií připadla Kassandrovi, synovi Antipatra, který se po několikaletém válčení učinil pánem většiny Řecka. Založil nové makedonské hlavní město v Soluni a byl celkem schopným vládcem. Poté, co dal zavraždit Alexandrova syna Alexandra IV., se nechal v roce 305 př. n. l. prohlásit makedonským králem. Kassandrova moc byla ale ohrožována Antigonem I. Monofthalmem, vládcem Malé Asie, který slíbil Řekům vrátit svobodu, pokud jej podpoří. V roce 307 př. n. l. obsadil Antigonův syn Démétrios Athény a obnovil demokratické zřízení, které bylo odstraněno po skončení lamijské války. Avšak v roce 301 př. n. l. koalice Kassandra a ostatních helénistických králů porazila Antigona v bitvě u Ipsu, čímž byl dočasně ukončen vzestup Antigonovců.

Po Kassandrově smrti v roce 297 př. n. l. to byl přesto právě Démétrios, kdo se chopil makedonského trůnu a získal kontrolu nad Řeckem. Z Makedonie byl ale po několika letech vyhnán spojenými silami Ptolemaia I., Pyrrha a Lýsimacha. V roce 285 př. n. l. Lýsimachos porazil Pyrrha a stal se pánem Makedonie a celého Řecka. Již o čtyři roky později byl však Lýsimachos poražen a zabit v bitvě u Kúrúpedia. Následně vpadli ze severu do Makedonie Keltové. V nastalém chaosu se dokázal prosadit Antigonos II. Gonatás, syn Démétria, který Kelty porazil a stal se makedonským králem. Spojením se Seleukovci proti Ptolemaiovcům dosáhl vyvedení své dynastie z izolace, čímž si zabezpečil vládu. Dynastie Antigonovců se na makedonském trůně udržela až do roku 167 př. n. l.

Antigonovská nadvláda v Řecku byla přerušována povstáními vyvolávanými proti-makedonskými stranami v obcích, podporovaných Ptolemaiovci, kteří vehementně usilovali podkopat moc Antigonovců. Antigonos umístil makedonskou posádku do Korintu, strategicky důležitého místa v Řecku. Nicméně Athény, Rhodos, Pergamon a některé další řecké státy (především achajský a aitólský spolek) si dokázaly zachovat svoji nezávislost. V roce 267 př. n. l. Ptolemaios II. přesvědčil řecké obce ke vzpouře proti Antigonovi, čímž začala Chremónidova válka (pojmenovaná podle tehdejšího vůdce Athén Chremónida). Navzdory egyptské pomoci byli Řekové poraženi a Athény ztratily jak svoji nezávislost tak demokratické instituce. Tato porážka znamenala konec působení Athén jako důležitého politického činitele v Řecku, třebaže Athény zůstaly největším, nejbohatším a nejkulturnějším městem Řecka. V roce 258 př. n. l. Antigonos porazil egyptskou flotilu u ostrova Kóu a podřídil si tak všechny egejské ostrovy, kromě Rhodu. Aitólský spolek se stal makedonským spojencem a získal kontrolu nad Thébami.

Antigonos II. zemřel v roce 239 př. n. l. Již před jeho smrtí se vzbouřily městské státy sdružené v achajském spolku, jejichž vůdčí postavou byl v této době Arátos ze Sikyónu. V roce 243 př. n. l. získali Achájové na svou stranu Korint. Proti Antigonovu synovi a nástupci, Démétriovi II., se následně postavila koalice achajského a aitólského spolku. Tyto spolky obvykle vedly války sami mezi sebou, avšak nyní se sjednotily. Démétrios s nimi válčil po celou dobu své vlády, ale odpadnutí Épeiru a neúspěšné boje proti barbarským Dardánům na severu, ve kterých Démétrios v roce 229 př. n. l. padl, ještě prohloubily stávající krizi Makedonie. Achájové byli zcela nezávislí a kontrolovali většinu jižního Řecka. Athény zůstávaly stranou tohoto konfliktu. Démétrios po sobě zanechal svého desetiletého syna Filipa, za nějž měl zatím vykonávat vládu jako regent jeho strýc Antigonos III. Dósón. Ten konečně porazil Aitóly a zabránil jim oddělit od Makedonie Thesálii.

Sparta setrvávala ve svém nepřátelském vztahu k Achájům. V roce 227 př. n. l. spartský král Kleomenés III. Acháje drtivě porazil a získal kontrolu nad spolkem. Arátos se v této situaci spojil s Dósónem, který nad Sparťany v roce 222 př. n. l. zvítězil a zmocnil se jejich města – Sparta tak byla poprvé v historii obsazena cizí mocí.

 Římské zásahy

První konflikt mezi Řeky a Římany se odehrál v 70. letech 3. století př. n. l., kdy Tarenťané ohrožovaní rostoucí mocí Římanů si na pomoc proti nim zavolali épeirského krále Pyrrha. Pyrrhos byl talentovaným vojevůdcem, přesto však nebyl schopen Římany zdolat a po několika letech se bez úspěchu vrátil zpět do Řecka. Tarent a ostatní jihoitalské řecké obce byly poté postupně ovládnuty Římany.

Již zanedlouho se řecké obce na Sicílii staly předmětem sporu mezi Římany a Kartaginci. Po skončení první punské války v roce 241 př. n. l. se velká část Sicílie ocitla pod římskou nadvládou, pouze Syrakusy si udržely nezávislost jako římský spojenec. Během druhé punské války, po vítězství Hannibala v bitvě u Kann, přešly Syrakusy na stranu Kartága, což však mělo za následek římskou odvetu. V roce 211 př. n. l. Římané Syrakusy dobyli a definitivně ukončili nezávislost tohoto řeckého města. Při obléhání města byl zabit i slavný matematik Archimédes.

V roce 221 př. n. l. zemřel Antigonos III. Dósón a na makedonský trůn nastoupil Filip V., přezdívaný „milovník Řecka“. Filip V. vstoupil do historie jako poslední makedonský vládce, který ovládal Řecko a byl schopen chránit Helény před rostoucím mrakem na západě: stále mocnějšími Římany. Uzavřením míru z Naupaktu v roce 217 př. n. l. Filip ukončil válku s Aitóly a v této době tak kontroloval celé Řecko s výjimkou Athén, Rhodu a Pergamu.

Řecko a Makedonie před začátkem druhé makedonské války.
Řecko a Makedonie před začátkem druhé makedonské války.

V době Filipova nástupu na trůn se Římané po vítězství nad Ilyry pevně usadili na východním pobřeží Jaderského moře v makedonském sousedství. Filip, který se kvůli tomu cítil Římany ohrožován, se proto spojil s římským nepřítelem Kartágem a vytvořil v roce 215 př. n. l. alianci s Hannibalem Barkou. Ve skutečnosti tím však Římanům umožnil přímo zasahovat do řeckých záležitostí. Římu se podařilo získat na svou stranu dosud Filipovi loajální aitólský spolek a uzavřel spojenectví s tradičním nepřítelem Antigonovců, Pergamem. První makedonská válka vypukla v roce 215 př. n. l. a skončila nerozhodně o deset let později. Jediným avšak podstatným důsledkem této války byla skutečnost, že si Makedonie Římany osudově znepřátelila.

V roce 202 př. n. l. Římané porazili Kartágo a mohli tak napnout svou pozornost východním směrem. V roce 200 př. n. l. zahájili kvůli zanedbatelnému sporu druhou makedonskou válku, jejíž pravou příčinou byla římská touha po pomstě a také obava z toho, že by se Makedonie mohla stát spojencem Seleukovců, největší říše východu. Filipovi řečtí spojenci jej záhy opustili a v roce 197 př. n. l. byl římským prokonzulem Titem Quinctiem Flamininem rozhodně poražen v bitvě u Kynoskefal. Naštěstí pro Helény Flamininus byl obdivovatelem řecké kultury a umírněným mužem. Filip sice musel rozpustit svoji flotilu a stát se římským spojencem, nicméně mírové podmínky byly celkově snesitelné. Na isthmických hrách v roce 196 př. n. l. Flamininus prohlásil řecké obce za svobodné, třebaže Římané umístili své posádky do Korintu a Chalkidy. Avšak svoboda přislíbená Římany byla iluzí. Všechna města s výjimkou Rhodu byla zapojena do nového spolku řízeného Římany a demokracie byla ve všech obcích nahrazena Římanům nakloněnými aristokratickými režimy.

V roce 192 př. n. l. vypukla válka mezi Římem a seleukovskou říší, jejímž králem byl tehdy ambiciózní Antiochos III. Některé řecké obce viděly v Antiochovi jejich zachránce před římskou nadvládou, nicméně jejich naděje vzaly za své, když byl Antiochos poražen Římany (s Filipovým přispěním) v bitvě u Thermopyl v roce 191 př. n. l. V průběhu této války římské vojsko poprvé stanulo na půdě Asie, kde Antiocha znovu porazilo v bitvě u Magnésie o rok později. Antiochos byl následně donucen vzdát se veškerého svého území v Malé Asii v mírové smlouvě z Apameie. Římané tak v průběhu deseti let odstranili všechny své potenciální nepřátele na východě a zajistili si tak dominantní postavení v Řecku.

V následujících letech Římané ještě hlouběji zasahovali do řecké politiky, chytře využívajíce rozporů mezi aristokraty a demokraty v jednotlivých obcích. Makedonie si udržovala svoji nezávislost, třebaže formálně byla římským spojencem. Když Filip V. v roce 179 př. n. l. zemřel, nastoupil po něm na trůn jeho syn Perseus, který stejně jako všichni Antigonovci snil o sjednocení Řeků pod makedonskou vládou. Makedonie byla však nyní příliš slabá na to, aby mohla něco takového uskutečnit. Římský spojenec, pergamský král Eumenés II., přesto Římany přesvědčil, že Perseus pro ně představuje hrozbu.

 Konec řecké svobody

Eumenovy intriky přiměly římský senát k vyhlášení války Makedonii v roce 171 př. n. l. Římané přivedli do Řecka ohromné vojsko, pro nějž Makedonci nebyli rovnocenným soupeřem. Perseus nebyl schopen se spojit s ostatními řeckými státy, avšak díky mizernému římskému velení dokázal Římanům úspěšné vzdorovat téměř tři roky. V roce 168 př. n. l. vyslal římský senát do Řecka vojevůdce Lucia Aemilia Paulla, který nakonec Persea ničivě porazil v bitvě u Pydny. Perseus byl zajat a potupně veden Římem během Paullova triumfálního průvodu. Antigonovci tak byli sesazeni a makedonské království bylo rozděleno do čtyř malých států závislých na Římu. Všechny řecké obce, které slíbily Perseovi pomoc, byly tvrdě potrestány. Tímto římským vítězstvím fakticky ztratili svoji nezávislost dokonce i římští spojenci Pergamon a Rhodos, kteří válku proti Perseovi iniciovali.

Pod vedením dobrodruha zvaného Andriskos v roce 149 př. n. l. Makedonie naposledy povstala proti Římanům. Tato vzpoura byla však již po jednom roce zlomena, důsledkem čehož bylo přeměnění Makedonie v římskou provincii. Osud první helénistické říše se naplnil. Římané nyní vystupňovali své požadavky vůči ostatním Helénům a žádali, aby achajský spolek, poslední opora řecké nezávislosti, byl rozpuštěn. Achájové odmítli a vyhlásili Římanům válku. Většina řeckých obcí se přidala na stranu Achájů, dokonce i otroci byli osvobozeni, aby mohli bojovat za svobodu Řecka. Římský konzul Lucius Mummius se čtyřmi legiemi postoupil z Makedonie na jih a porazil Řeky na Isthmu. V odvetu za povstání bylo nejvýznamnější město spolku, Korint, srovnán se zemí, což definitivně ukončilo řecký odpor. S výjimkou Sparty a Athén se tak v roce 146 př. n. l. stal celý řecký poloostrov římským protektorátem.

 Římská nadvláda (146 př. n. l. - 395)

Je obdobím řeckých dějin následujících po římském vítězství v bitvě na Isthmu v roce 146 př. n. l. až do rozdělení římské říše po smrti císaře Theodosia I. v roce 395.

 Mithridatés a římské občanské války

Busta Mithridata Pontského
Busta Mithridata Pontského

V roce 133 př. n. l. zemřel poslední král Pergamu, Attalos III., a jeho království připadlo podle královy závěti Římanům. Řím získal přímou kontrolu nad egejskými ostrovy a vytvořil si pevnou základnu na asijském kontinentu. Konečný pád Řecka nastal po roce 88 př. n. l., kdy pontský král Mithridatés vypověděl Římanům válku a nechal zmasakrovat 80 000 Římanů a Italiků v Malé Asii. Ačkoliv Mithridatés nebyl Helén, mnoho řeckých měst, včetně Athén, svrhlo své pro-římské loutkové vládce a přidalo se k Mithridatovi. Když byl vytlačen z Řecka římským vojevůdcem Luciem Corneliem Sullou, stihla řecké obce římská pomsta, z níž se nikdy plně nevzpamatovaly. Boje s Římany Řecko značně vylidnily a demoralizovaly. Helénové se již nikdy více neodvážili postavit římské vládě a města jako Athény, Korint, Soluň nebo Patras už nikdy nedosáhla svého někdejšího bohatství.

Další zkázu přinesly do Řecka římské občanské války v 1. století př. n. l. V roce 48 př. n. l. porazil Julius Caesar Pompeia v bitvě u Farsalu. V bitvě u Filipp zvítězil Marcus Antonius v roce 42 př. n. l. nad Caesarovými vrahy Brutem a Cassiem. Teprve v roce 31 př. n. l. skončily občanské války vítězstvím Octaviana nad Marcem Antoniem a Kleopatrou u Actia. Octavianus zřídil v roce 27 př. n. l. provincii Achaea, čímž řecké obce přímo připojil k římskému státu.

 Římská provincie

Řecko bylo klíčovou východní provincií římské říše. To ostatně dokazuje i označování kultury římského státu jako řecko-římské kultury. Řečtina sloužila po staletí jako lingua franca východu a Itálie a pro římské elity bylo až do doby pozdní antiky naprosto přirozené, že kromě latiny ovládaly také řečtinu. Mnoho řeckých učenců a vědců, jako například Galénos, vykonalo většinu svého díla v Římě.

Někteří politici a obzvláště císaři se podíleli na výstavbě nových budov v řeckých městech, především na athénské agoře. Život v Řecku se v době římské říše příliš nezměnil od dob před Římany. Římská kultura byla pod silným řeckým vlivem, což přiznával i samotný Horatius: „Graecia capta ferum victorem cepit“ („poražené Řecko přemohlo hrubého vítěze“). Homérovy eposy inspirovaly Vergilia k napsání Aeneidy a

Římská říše v roce 120 n. l., červeně zvýrazněna provincie Achaia.
Římská říše v roce 120 n. l., červeně zvýrazněna provincie Achaia.

mnozí jiní autoři jako například Seneca mladší se pokoušeli psát v řeckém stylu. Římská nobilita, která pohlížela na Řeky jako na zaostalé římské poddané, byla hlavním politickým oponentem lidí jako Publius Cornelius Scipio Africanus, kteří inklinovali ke studiu řecké filozofie a hodnotili řeckou kulturu a vědu jako příklad hodný následování. Pro řeckou kulturu mělo slabost také mnoho římských císařů. Císař Nero navštívil Řecko v roce 66 a zúčastnil se olympijských her navzdory pravidlům, která zakazovala účast neřekům. Samozřejmě zvítězil v každé disciplíně, které se zúčastnil. V roce 67 vyhlásil svobodu Řeků na isthmických hrách v Korintu, podobně jako Flamininus před více než 250 lety. Nero poskytl Řekům četná privilegia, která jim ovšem jeho nástupce zase odebral. Rovněž císař Hadrianus byl nakloněn Řekům. Předtím než se stal císařem vykonával úřad archonta v Athénách a obohatil toto město o některé z jeho architektonických skvostů.

Řecko se stejně jako větší část římského orientu v prvních stoletích našeho letopočtu dostávalo pod stále větší vliv křesťanství. Apoštol Pavel kázal v Korintu a Athénách a Řecko se velice brzy stalo jednou z nejvíce christianizovaných částí říše.

 V době pozdní antiky

V době principátu bylo Řecko rozděleno do provincií Achaia, Makedonie a Epirus. Během vlády Diocletiana na konci 3. století náleželo území Řecka do diecéze Moesie a jeho vládcem byl císař Galerius. Za Konstantina Velikého se stalo součástí diecézí Makedonie a Achaia. Theodosius I. rozdělil diecézi Makedonie do provincií Creta, Achaea, Thesallia, Epirus Vetus, Epirus Nova a Macedonia. Egejské ostrovy byly jako provincie Insulae součástí diecéze Asiana.

Řecko bylo již ve 3. a především na konci 4. století za vlády Theodosia I. vystaveno ničivým vpádům germánských kmenů. Za Arcadia pronikli Vizigóti vedení náčelníkem Alarichem do Řecka a následně vydrancovali Athény, Korint a Peloponés. Teprve vojevůdce Stilicho je v roce 397 postupně vytlačil a Alarich byl jmenován magistrem militum v Ilyricu. Později Alarich a jeho Gótové Balkán opustili a vydali se do Itálie, kde v roce 410 vyplenili Řím.

Ačkoliv Řecko zůstalo součástí relativně stabilní východní poloviny říše, země se nikdy plně nezotavila z římského dobytí z doby před více než 500 lety. Řecko se stalo chudou a málo zalidněnou zemí, přičemž těžiště řecké kultury se postupem doby přesunulo do Anatolie a Konstantinopole. Athény, Sparta a ostatní obce se ocitly na periferii říše. Mnoho z jejich soch a umělecké výzdoby bylo odstraněno a převezeno do Konstantinopole. Přesto tato oblast zůstávala jedním z nejmocnějších center křesťanství v pozdně římském a raně byzantském období. Důležitým mezníkem řeckých i římských dějin je rok 330, kdy Konstantin Veliký nechal přesunout hlavní město říše do řecké osady Byzantion ležící na Bosporu. Tato událost symbolizuje počátek nové etapy římských a řeckých dějin – zrod byzantské říše.