Jdi na obsah Jdi na menu
 


Starověký Egypt

Starověký Egypt - hlavní centra
Starověký Egypt - hlavní centra
Rachefova pyramida a Velká sfinga (cca 2500 př. n. l.)
Rachefova pyramida a Velká sfinga (cca 2500 př. n. l.)

Civilizace starověkého Egypta byla dlouhověká civilizace v severo-východní Africe. Byla soustředěna podél středního až dolního toku řeky Nilu. Svého největšího rozsahu dosáhla během druhého tisíciletí př. n. l., toto období je označováno jako období Nové říše. Rozprostírala se od delty Nilu na severu, na jih až po Jebel Barkal u čtvrtého nilského kataraktu. V různých obdobích zahrnoval starověký Egypt oblasti jižního Levantu, Východní poušť a pobřeží Rudého moře, Sinajský poloostrov a Západní poušť (několik oáz).

Starověký Egypt se rozvíjel nejméně tři a půl tisíciletí. Vše začalo počátečním sjednocením států v údolí Nilu okolo roku 3150 př. n. l. a skončilo v roce 31 př. n. l. když si raná Římská říše podrobila a zabrala Ptolemaiovský Egypt jako stát. Nicméně toto nebylo první období cizí nadvlády. Římské období bylo svědkem postupné přeměny v politickém a náboženském životě v údolí Nilu, značící ukončení nezávislosti civilizačního vývoje.

Civilizace starověkého Egypta byla založena na jemně vyvážené kontrole přírodních a lidských zdrojů, charakterizované v první řadě řízeným zavlažováním úrodného údolí Nilu, využitím minerálů údolí a okolních pouštních oblastí, raným rozvojem nezávislého systému písma a literatury, organizací společných úkolů, obchodem s okolními státy v severovýchodní Africe a východním Středozemí a konečně vojenskými výpravami, které ukazovaly říšskou nadvládu a územní převahu sousedním kulturám. Tyto aktivity podporovaly a organizovaly sociálně politické a ekonomické elity, které dosáhly společenské shody pomocí vypracovaného systému polyteistické náboženské víry pod osobou (polo)božského vládce (obvykle muže, nástupce z vládnoucí dynastie).

Obsah

 Historie

Archeologická evidence naznačuje, že vyvinutá egyptská společnost sahá daleko do pravěku. Nil, okolo kterého se soustřeďuje většina obyvatelstva země, je pro egyptskou kulturu životodárnou řekou od doby, kdy se kočovní lovci-sběrači usadili podél Nilu během pleistocénu. Stopy tohoto raného obyvatelstva se objevují ve formě artefaktů a skalních maleb podél teras Nilu a v oázách.

V tomto období začala egyptská chronologie, která sestává z roků panování. Konvenční egyptská chronologie je chronologie přijímaná během 20. století, ale neobsahuje žádné z významných změnových návrhů, které byly během doby také udělány. Dokonce v jediném díle často archeologové nabídnou několik možných dat nebo dokonce celých chronologií. Následkem toho zde mohou být odchylky mezi zde předkládanými daty a daty v článcích o jednotlivých vládcích. Často je zde také několik možných zápisů týchž jmen.

 Raná historie

V 10. tisíciletí př. n. l. byla kultura mletí-obilí, žijící podél Nilu a používající nejranější typ srpovitých čepelí, nahrazena jinou kulturou lovců, rybářů, a lovců-sběračů používajících kamenné nástroje. Důkazy také naznačují lidské osídlení v jihozápadním koutu Egypta, blízko Súdánských hranic, před rokem 8000 př. n. l. Klimatické změny a/nebo nadměrná pastva okolo roku 8000 př. n. l. začaly vysušovat pastýřské země Egypta, případně vytvářet Saharu (cca 2500 př. n. l.), a rané kmeny se přirozeně stěhovaly k Nilu, kde rozvinuly trvalou rolnickou hospodářskou a více centralizovanou společnost. Jsou zde také náznaky pastýřství a kultivace obilovin ve východní Sahaře v 7. tisíciletí př. n. l.

Do roku 6000 př. n. l. se už v údolí Nilu objevilo organizované zemědělství a stavba velkých budov. V té době Egypťané v jihozápadním koutu Egypta hnali dobytek a také stavěli rozlehlé budovy. Už okolo roku 4000 př. n. l. se používala malta. Během tohoto období pokračuje předdynastické období, jehož začátek je různě spojován s naqadskou kulturou. Některé autority nicméně kladou začátek předdynastického období mnohem dříve, do starého paleolitu.

Mezi lety 5500 a 3100 př. n. l., během předdynastického období, vzkvétala podél Nilu malá osídlení. Do roku 3300 př. n. l., před první Egyptskou dynastií, byl Egypt rozdělen do dvou království, známých jako Horní Egypt (Ta Shemau) a Dolní Egypt (Ta Mehu). Dělící linie byla tažena zhruba oblastí dnešní Káhiry.

 Sjednocený Egypt

Historie starověkého Egypta řádně začíná sjednocením Egyptského státu, které nastalo někdy kolem roku 3150 př. n. l. Menes, který sjednotil Horní a Dolní Egypt, se stal prvním králem - faraonem. Egyptská kultura byla pozoruhodně stabilní a během období skoro tří tisíc let se měnila jen málo. To zahrnuje náboženství, zvyky, umění, architekturu a společenskou strukturu.

 Stará říše

Podrobnější informace naleznete v článku Stará říšečláncích [[{{{2}}}]] a [[{{{3}}}]]článcích [[{{{4}}}]], [[{{{5}}}]] a [[{{{6}}}]]článcích [[{{{7}}}]], [[{{{8}}}]], [[{{{9}}}]] a [[{{{10}}}]].

Starou říši (přibližně 27. až 22. století př. n .l.) založil vládce Džoser, který si jako první nechal vystavět pyramidu (hrobky faraonů). Počátkem tohoto období Egypt dobyl Sinaj (naleziště mědi a tyrkysu) a Núbii (zde bylo zlato, dřevo a zvířecí kůže). Záhy však propukly nástupnické boje, které měly za následek založení úřadu správce Horního Egypta, který měl obnovit vládcovu autoritu na tomto území. Správci ovšem ze své funkce dokázali těžit, ženili se s egyptskými princeznami a jejich úřad se stal dědičným.

Nejvýznamnější pyramidy měli faraonové:

 Střední říše

Podrobnější informace naleznete v článku Střední říšečláncích [[{{{2}}}]] a [[{{{3}}}]]článcích [[{{{4}}}]], [[{{{5}}}]] a [[{{{6}}}]]článcích [[{{{7}}}]], [[{{{8}}}]], [[{{{9}}}]] a [[{{{10}}}]].

 Nová říše

Podrobnější informace naleznete v článku Nová říšečláncích [[{{{2}}}]] a [[{{{3}}}]]článcích [[{{{4}}}]], [[{{{5}}}]] a [[{{{6}}}]]článcích [[{{{7}}}]], [[{{{8}}}]], [[{{{9}}}]] a [[{{{10}}}]].

 Pozdní období

 Řecko-římský Egypt

 Makedonští králové

 Ptolemaiovský Egypt

Podrobnější informace naleznete v článku Ptolemaiovský Egyptčláncích [[{{{2}}}]] a [[{{{3}}}]]článcích [[{{{4}}}]], [[{{{5}}}]] a [[{{{6}}}]]článcích [[{{{7}}}]], [[{{{8}}}]], [[{{{9}}}]] a [[{{{10}}}]].
18 m vysoké pískovcové sochy Amenothepa III. lemující vstup do jeho zádušního chrámu v západních Thébách - řeckými cestovateli v antice chybně identifikované jako Memnonovy kolosy
18 m vysoké pískovcové sochy Amenothepa III. lemující vstup do jeho zádušního chrámu v západních Thébách - řeckými cestovateli v antice chybně identifikované jako Memnonovy kolosy

 Římská říše

Roku 30 př. n. l. Octavianus Augustus dobývá Egypt a Egypt se stává provincií Římské říše.

 Správa a daně

Pro správní účely byl starověký Egypt rozdělen na nomy ( z řeckého slova nomos - kraj; ve staré egyptštině byly nazývány sepat). Rozdělení do nomů můžeme vysledovat zpět až do předdynastického období (před rokem 3100 př. n. l.), kdy byly nomy původně autonomní městské státy. Nomy zůstaly stejné po více než tři tisíciletí. Jak oblasti jednotlivých nomů, tak jejich pořadí číslování zůstaly pozoruhodně stabilní. V systému, který přetrval po většinu historie faraonského Egypta, byla země rozdělena do 42 nomů: Dolní Egypt zahrnoval 20 nomů, zatímco Horní Egypt byl rozdělen do 22.

Každý nom byl řízený nomarchou, oblastním správcem, který byl v čele krajského úřadu. Funkce nomarchy byla v prvopočátku centralizovaného Egypta funkcí přidělovanou faraonem, nicméně jejich moc rostla až si vydobyli dědičnost svého úřadu. Nakonec získali takovou moc, že způsobili pád Staré Říše a začátek prvního přechodného období, v němž král neměl skoro žádnou moc a země byla de facto rozdrobena na malé autonomní státečky. I když si nomarchové zachovali dědičnost svého úřadu po obnovení centrální moci, faraon měl stále možnost současného nomarchu odvolat, či dokonce zbavit celou rodinu této výsady a jmenovat úplně nového nomarchu.

Vláda starověkého Egypta ukládala svým lidem několik rozdílných daní. Protože během tohoto časového období nebyla v Egyptě žádná známá forma měny, byly daně spláceny „v naturáliích“ (produkty nebo prací). Vezír (ve starověké egyptštině: tjaty) kontroloval daňový systém státních úřadů. Úřady musely denně podávat zprávu o množství dostupných zásob a kolik bylo očekáváno do budoucna. Daně byly spláceny v závislosti na řemesle osoby. Vlastníci půdy platili daně v zrnu a jiné produkci vypěstované na jejich pozemcích. Řemeslníci platili daně ve zboží, které vyprodukovali. Lovci a rybáři platili daně v úlovcích z řek, močálů a pouště. Jedna osoba z každé domácnosti byla povinna platit robotu nebo pracovní daň tím, že dělala každý rok pár týdnů na veřejných pracích, jako kopání kanálů nebo dolování. Bohatší aristokracie si však mohla najmout chudšího člověka, aby jeho pracovní daň splnil.

 Kultura a umění Egypta

 Náboženství

Starověcí Egypťané vyznávali polytheistické náboženství, tedy náboženství obsahující mnoho božstev. Toto náboženství existovalo v mnoha podobách, které společně koexistovaly ve stejný čas na různých místech země. Přesto však většina pantheonu byla společná pro celý egypt, třebaže role některých bohů/bohyň ve fungování světa se mohly, v závislosti na kraji, více či méně lišit. Existovalo několik rozdílných mýtů o vzniku světa, kde v čele každého z nich stálo jiné božstvo.

Přesto však mnohé aspekty tohoto náboženství (i přes jeho variabilitu) byly společné pro celý egypt a proto hovoříme stále o egyptském náboženství, třebaže současně vedle sebe (v závislosti na lokalitě) existovaly jeho různé obdoby.

Významnou roli v Egyptské mytologii hrál posmrtný život. Významné osoby (faraoni, kněží, vysocí úředníci) byly mumifikovány a uloženy do hrobek, spolu s velkým bohatstvím (například Tutanchamonův poklad). o tom, zda dotyčná osoba půjde do Říše mrtvých rozhodoval tzv. Usirův soud. V opačném případě duše nebo srdce (záleží na verzi mýtu) pozřela Amemait (=velká požíračka), démon s hlavou krokodýla, tělem lva a zadkem hrocha. Což pro dotyčného znamenalo definitivní smrt a žádný posmrtný život.

Další věcí, která značně ovlivňovala život egypťanů a která byla součástí naboženství, je maat. Tento pojem byl jedním ze základních kamenů (nejen) náboženského myšlení starověkých Egypťanů - jeho dodržování mělo zajistit stabilitu světa a jeho řádný chod. O jeho důležitosti vypovídá i fakt, že i faraon, který byl v jistém smyslu sám chápán jako božská (tedy z pravidel lidského světa vyňatá) bytost byl tomuto principu podřízen a jeho hlavním úkolem bylo nést zodpovědnost za dodržování maat. Ve staroegyptském náboženství tento princip představovala bohyně Maat, která byla bohyní pravdy a ztělesněním řádu.

Samotné slovo maat je pro svou komplexnost jen obtížně přeložitelné a spojuje v sobě pojmy jako „pravda“, „harmonie“ a „stabilita“ či prostě „správné jednání“. Reprezentuje všechno to, co je správné a nutné pro správný běh věcí. Je to univerzální neměnný kosmický řád zahrnující svět lidí i svět bohů a jejich vzájemné nejen propojení, ale i závislost. Výrazem fungování maat ve světě bohů jsou především mýty a legendy, ve světě lidském to jsou společenská pravidla a osobní lidská mravnost. V důsledku toho v egyptském pojetí splývalo respektování morálních pravidel v jedno s podporováním a udržováním kosmického řádu, jejich nedodržování naopak mohlo vést k jeho narušení. Zhroucením maat by došlo k zániku světa a vítězství chaosu (egyptsky isfet).

Samotné náboženství prošlo během tisíců let své existence i jistým vývojem. Za panování králů čtvrté dynastie se do státního náboženství (ta podoba náboženství vyznávaná královským dvorem) dostal na nejvyšší místo sluneční bůh Ré. V téže době se součástí královské titulatury stala fráze „sa-Ré“ syn Reův. Když později (ke konci druhého přechodného období) došlo k obnovení jednotného egyptského státu a vyhnání hyksóských panovníků ze země, pravilo se, že faraon a jeho armáda to dokázali, protože byli chráněny Vésetským bohem Amonem, který se v Nové říši dostal na vrchol státního pantheonu. Ale protože zde byla konkurence v podobě boha Rea, došlo nakonec v tomto pojetí k jejich splynutí: Amon-Ré. Původní podoby samostaných bohů však nezanikly a Amon-Ré, psaný též jako Amonra, se stal novým božstvem.

Ve třetím přechodném období, v pozdním období a hlavně pak v ptolemaiovském období byl Egypt pod silným řeckým vlivem (tzv helénizace), která se promítala i do náboženství. Za Ptolemaiovců se v egyptském pantheonu objevuje jako Esetin manžel bůh Serapis, což je božstvo spojující v sobě aspekty řeckého Dia a egyptského Usíreva. Helénský vliv na kulturu a náboženství však byl nejsilnější v Alexandrii a čím jižněji v Egyptě, tím v menší míře se helénizace projevovala.

 

 Egyptští bohové

Podrobnější informace naleznete v článku Egyptští bohovéčláncích [[{{{2}}}]] a [[{{{3}}}]]článcích [[{{{4}}}]], [[{{{5}}}]] a [[{{{6}}}]]článcích [[{{{7}}}]], [[{{{8}}}]], [[{{{9}}}]] a [[{{{10}}}]].
  • Amon - bůh neviditelného dechu vánku, jeden u osmi původních bohů Hermopole, bez léků zbavuje očních nemocí, zobrazován v podobě berana
  • Anup (řecky Anubis) - bůh smrti, průvodce podsvětím a jeho strážce
  • Bastet - bohyně domácnosti, zosobňovala radost a veselí, ta, která pochází z města Bast, zobrazována v podobě kočky
  • Eset (řecky Isis) - sestra Usira
  • Geb - otec Země, nejznámější svatyni měl v Onu
  • Hathor - bohyně Západu, „První ze všech krav“, zobrazována jako žena s kravskýma ušima a rohy, někdy má mezi rohy sluneční kotouč
  • Hor - bůh nebes, Usirův syn, ochraňující Nil a Dolní Egypt, zobrazován jako sokol nebo muž se sokolí hlavou
  • Chentiimentiu - jeden z bohů zemřelých
  • Chons - bůh, který zbavuje démonů
  • Imset - pohřební božstvo, jeden ze čtyř synů Hora
  • Maat - bohyně pravdy a ztělesnění kosmického řádu
  • Min - ulevuje nemocným a drží živé při životě
  • Montu - bůh války
  • Mut - ztělesnění mateřství, manželka Amona, v Thébách bohyně války, zobrazována se lví hlavou
  • Nut - matka Nebe, její jméno znamená Noc, je symbolem znovuzrození
  • Onuris - bůh války, zejména v Abydosu a Thinisu
  • Ptah - bůh zakladatel, stvořitel, patronní bůh dělníků, holohlavý bůh, později splynul se Sokratisem, patří mu posvátný býk Hapi
  • Re - bůh slunce, ztělesnění světla, největší vládce, stvořitel
  • Sachmet - bohyně bitev, dokázala na nepřítele plivat oheň, uctívaná hlavně v Memfisu, také nosila lví hlavu
  • Serapis - patron egyptské Alexandrie a celé ptolemaiovské říše, božstvo zahrnující v sobě aspekty řeckého Dia a egyptského Usíreva
  • Sešat - Thovtova dcera, bohyně písma a patronka písařů
  • Sobek - patron armády, zobrazován v podobě krokodýla
  • Sutech - ochránce Horního Egypta, zobrazován s hlavou zvířete, které buď vyhynulo, nebo je jen mythické
  • Šu - bůh vzduchu (někdy suchého vzduchu)
  • Tefnut - bohyně ranní rosy (někdy vlhkého vzduchu)
  • Thovt - bůh měsíce, matematik a písař mezi bohy, mocný bůh, který drží nad lékaři ochrannou ruku, pochází z nilské delty, zobrazován v podobě ibisa
  • Usir (někdy též Usírev, řecky Osiris) - vládce podzemí, bůh řádu v přírodě, zobrazován v podobě mumie se zelnou tváří, na hlavě měl korunu Atef (hornoegyptská koruna s pštrosími pery) a v ruce držel insignie moci (berlu a cep)
  • Vadžet (Uto) - ochranná bohyně Dolního Egypta, uctívaná v podobě kobry

 Písmo

Egypťané používali hieroglyfy, avšak toto písmo ovládali jenom nejvzdělanější osoby - kněží a písaři. Hieroglyfické písmo rozluštil na přelomu 18. a 19. století Jean-François Champollion, díky nálezu Rosettské desky. Psali pouze na papyrus, jelikož tehdy ještě neznali papír. Hieroglyfy se psaly zleva doprava, zprava doleva nebo shora dolů. Orientace textu se pak dala určit podle orientace určitých znaků.

Hieroglyfické písmo není písmem obrázkovým, byť z něj zcela nepochybně vzniklo. Obecně se dají znaky tohoto písma rozdělit do tří základních skupin:

Ideogramy
Tyto znaky si podržely svoji původní hodnotu, čili jeden znak se rovná jednomu slovu. Je to odkaz na kořeny tohoto písma, které se projevovaly po celou dobu jeho existence a nikdy nevymizely.

Fonogramy
jsou znaky, které již mají fonetickou hodnotu, a představují buď hlásku či skupinu hlásek. Tyto znaky lze dále dělit na jednoslabičná (jedna hláska či slabika) dvouslabičné a existují dokonce i trojslabičné.

Determinativy
Tato poslední sada znaků je poměrně specifická. Tyto znaky třebaže neměly žádnou fonetickou hodnotu, přesto mohly ovlivňovat i výslovnost. Determinativy však nejsou ani interpunkcí ani diakritikou a v našem písmu pro ně neexistuje žádný ekvivalent. Tyto znaky plnily upřesňovací funkci pro případ, že se dvě slova psala stejně. Determinativ, jako poslední znak slova, pak upřesňoval jeho význam. Je to jako kdyby jsme si za slovo „lup“ nakreslili buď vlas a nebo lupičskou masku.

V některých případech mohl mít vliv i na výslovnost. Egyptština totiž, jako většina jazyků z té oblasti, ve své písemné podobě zachycovala pouze spoluhlásky. Samohlásky byly zachyceny jen zřídka a většina z nich ani neměla svůj písemný ekvivalent, takže determinativ mohl díky této vlastnosti hieroglyfického písma ovlivňovat i výslovnost.

Hranice jednotlivých skupin však nejsou nijak přesně vymezené a jeden znak mnohdy mohl v různých situacích sloužit jako fonogram a jinde zase jako ideogram.

 Názvy Egypta

V minulosti mívaly státy, nebo území na nichž se státy nacházely, poněkud odlišná jména, než jaká mají dnes. A čím vzdálenější minulost, tím propastnější se zdá být rozdíl mezi současným a tehdejším názvem daného území. Ani Egypt v tomto není výjimkou.

Kupodivu i naše současné označení má své kořeny v egyptštině, avšak původně to s názvem této země nemělo nic společného. Původně šlo totiž o označení pro Ptahův chrámový komplex v městě Mennofer (řecky Memfis) který byl nazývám "Palác Ptahovy Ka„ což se v egyptštině řekne “hat ka ptah„. Z tohoto názvu se však během staletí stala postupným vývojem zkrácení, která se mohla vyslovovat přibližně “hykupta" a v kteréžto podobě se s tímto označením setkali Řekové.

Ti si jej přizpůsobili svému jazyku a začali jej používat k označení celé země a dokonce k tomu i měli mýtus, v němž je to vlastně jméno prvního egyptského krále, po němž se nazývá i celá zem. Tento řeky zkomolený název zněl AIΓYΠTOΣ (Aigyptos). Když se s tímto označením pro Egypt setkali Římané, převzali jej a přizpůsobili si jej zase svému jazyku a tak vzniklo ÆGYPTVS (Égyptus), z čehož je pak odvozen náš současný název.

Sami Egypťané však svou zemi nazývali jinak. A neměli pro ni jen jeden název, ale hned několik a každý z nich vyjadřuje, jak Egypťané svou zem vnímali a co pro ně znamenala. (viz Staroegyptské názvy Egypta)

 Časová osa

(Všechna data jsou přibližná)